Rok 2024 přinesl do tuzemské klimatické statistiky zásadní mezník: průměrná roční teplota vzduchu na území České republiky poprvé během celé historie překročila hranici 10 °C
Rok 2024 přinesl do tuzemské klimatické statistiky zásadní mezník: průměrná roční teplota vzduchu na území České republiky poprvé během celé historie měření překročila hranici 10 °C a dosáhla 10,3 °C (ČHMÚ). Ve srovnání s dosavadním maximem z roku 2023 (9,7 °C) jde o výrazný skok, který potvrzuje dlouhodobě rostoucí trend.
Vyšší teplota automaticky zvyšuje výpar jak z půdy (evaporace), tak z rostlin (transpirace). V praxi to znamená, že v teplých obdobích mívá krajina méně vody právě ve chvíli, kdy ji plodiny nejvíce potřebují. Z dat vyplývá, že nárůst sucha, vyjádřený zkrácením počtu dní s dostatečnou půdní vlhkostí během vegetační sezóny, se nejvýrazněji projevil tam, kde vzrostly teploty nejprudším tempem. V letech 2023 a 2024 však výrazné sucho nenastalo díky nadprůměrným a dobře rozloženým srážkám – podobné „klimatické štěstí“ ale nelze považovat za samozřejmost do budoucna.
Analýza jednotlivých měsíců ukazuje, že od 60. let 20. století se oteplují všechny měsíce, nejvíce však letní (+3,2 °C) a zimní (+3,0 °C). Teplejší léta podporují silnější konvekci, což vede k častějším bouřkám s prudkými srážkami, které mohou vyvolat vodní erozi. Zároveň roste počet tropických dnů; některé stanice například v roce 2024 zaznamenaly přes 40 dnů nad 30 °C. Taková vedra způsobují tepelný stres hospodářských zvířat – u dojnic se projevuje poklesem užitkovosti – a zhoršují pracovní podmínky v zemědělství.
I zimy jsou citelně teplejší. Tradiční sněhová pokrývka v nižších a středních polohách se objevuje stále méně často, protože pevných srážek ubývá na úkor deště. Sníh přitom sloužil jako „přirozená vodní rezerva“ pro jarní doplnění půdní vláhy. Bez něj dochází k většímu zimnímu výparu a odtoku a roste riziko holomrazů. Tento trend komplikuje pěstování zejména na lehkých, písčitých půdách, kde se sucho v posledních letech (2019, 2020, 2022 i 2023) objevovalo i za normálních srážkových úhrnů.
Vhodnost prostředí pro zemědělskou výrobu se s rostoucí teplotou „posouvá“ z nížin do vyšších poloh; oproti polovině 20. století se tato hranice snížila zhruba o 200 m. Současně se vegetační klid ukončuje stále dříve. Ukázkovým extrémem byl rok 2024, kdy meruňky v sadu Zahradnické fakulty MENDELU rozkvetly už 11. března. Takto raná fenofáze však významně zvyšuje zranitelnost plodin vůči jarním mrazům, které se nadále objevují, byť méně často.
Dřívější start vegetace navíc znamená rychlejší spotřebu zimní vláhy, takže i normální srážkové úhrny mohou vést k poznímu jarnímu nebo letnímu suchu. Z agrometeorologického hlediska se jaro stává stále kritičtějším a méně předvídatelným obdobím.
Dlouhodobý záznam od roku 1775 jasně ukazuje, že od poloviny minulého století se tempo oteplování zvyšuje. Prostorové srovnání normálových období 1961–1990 a 1991–2020 (ČHMÚ) dokládá, že míra oteplení není na území republiky rovnoměrná – některé oblasti zaznamenaly nárůst výrazně vyšší než jiné.
Podle středního scénáře klimatických modelů se očekává, že do poloviny 21. století vzroste průměrná teplota na území ČR o 1,8–2,5 °C (vztahováno k období 1981–2010) a do konce století přibližně o 3,1 °C. Trend je tedy jednoznačně stoupající a zemědělská praxe se bude muset přizpůsobovat stále proměnlivějším podmínkám.
